Kurz pod Pradědem

První říjnový týden se na SSOŠ Hranice, s.r.o. nesl ve znamení již tradičního environmentálního kurzu. Po dvou letech, kdy probíhal na Rýchorská boudě v Krkonoších, se letos druháci všech oborů vydali do nejvyšších moravských hor Jeseníků. Našim domovem se na pět dní stal Sporthotel Kurzovní.

Již v den příjezdu, v pondělí,  nás vítá až netypicky krásné podzimní počasí, což využíváme pro krátký odpolední výlet na vrchol  Pradědu. Ten je se svými 1491 metry nejvyšším vrcholem Moravy a Slezska a připočteme-li ještě 162 metrů vysoký vysílač s rozhlednou, přesahuje svou výškou i Sněžku. Z vyhlídkové terasy ve výšce 73 metrů se nám naskýtá  úžasný  pohled nejen po Jeseníkách, ale v dáli se tyčí i typická silueta naší nejvyšší hory Sněžky. Z jejího vrcholu jsme vloni pozorovali za podobně krásného říjnového počasí právě Praděd. Všechny zajímá také pohled na horní nádrž přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně, náš další cíl. Cestou zpět odbočíme ještě na Švýcárnu, kde si prohlédneme zvoničku s pamětními deskami obětem hor.

První večer je na tomto kurzu věnován vždy seznámení s místem, jeho zvláštnostmi a historií. Využíváme proto nabídku správy CHKO Jeseníky a její terénní pracovník pan Milan Ulrych nás v prezentaci a krátké diskuzi seznamuje s ochranou přírody v chráněné oblasti, s její faunou i flórou, s historií osídlování, způsoby hospodaření a zvláštnostmi vrcholových partií jesenických hor.

Úterní ráno se probouzí s  paprsky sluníčka a po snídani nám tak nic nebrání vypravit se  na celodenní výlet právě na Dlouhé Stráně. Cesta přes Ovčárnu, kolem Petrových kamenů nás vede naučnou stezkou nazvanou typicky „Světem horských luk“  na Vysokou holi, odkud pokračujeme již neznačenou dřevařskou cestou na Františkovu myslivnu a chatu Huberta. Krátká přestávka na svačinu a šlapeme dál. Mapa je sice mapa, ale skutečnost bývá někdy složitější. Množství odboček způsobuje  krátké bloudění a ze skalního ostrohu nad údolím je skutečně rozumnější se raději kus vrátit a pokračovat jinudy. Nikdo však nereptá a ti zdatnější stojí již  za hodinku u horní nádrže PE Dlouhé Stráně. Monumentální stavba, která v době svého vzniku, v 70. letech budila emoce a odpor ekologů, dnes vzbuzuje spíše obdiv. Množství turistů z různých koutů nejen naší vlasti obdivuje největší stavbu svého druhu v evropském měřítku. I nás uchvátila mnohahektarová plocha vodní nádrže a ostrý vítr vzbuzuje iluze plachetnic či surfů prohánějících se po vlnách. Pocity jsou to rozporuplné. Na jedné straně úchvatné technické dílo vyrábějící elektrickou energii, na druhé doslova uříznutý vrchol kopce a tisíce metrů vyasfaltovaných a vybetonovaných ploch. Dobrý námět do diskuze se studenty o vztahu člověka a přírody. Čas nás však tlačí a před námi ještě dost kilometrů. Sestup po asfaltu k dolní nádrži na Divoké Desné dává nohám hezky zabrat. Závěrečné stoupání po  modré a překonání několikasetmetrového převýšení je náročné tak, že někteří ztrácejí  schopnost rozpoznat barvu, sejdou ze značky  a  místo na Kurzovní dorazí na Švýcárnu. Ještě, že existují mobily a pan profesor má velké auto s povolenkou a tak dobré srdce, že zbloudilce doveze. Po večeři je však únava ta tam a všichni sportují. Stolní tenis, fotbalové hřiště i posilovna jsou plné studentů a vše ukončí až večerka.

Středeční dopoledne je i vzhledem ke včerejšímu bloudění věnováno práci s mapou a buzolou. Všichni plní drobné úkoly, počítají azimuty, určují vzdálenosti i nadmořskou výšku tak, aby byli co nejlépe připraveni na orientační závod, který je brzy čeká.

Bydlet na Kurzáku a nenavštívit údolí Bílé Opavy by byl asi hřích. Odpoledne proto sestupujeme  šest  kilometrů do Karlovy Studánky a po celé trase sledujeme kromě krásných scenérií také zoufalý nedostatek vody v korytě. Její stav je tak na polovině. V lázních zkoušíme léčivou vodu, jejíž chuť však nikoho příliš neuchvátí. Ještě, že si můžeme spravit chuť v místní cukrárně. Pro cestu zpět se rozdělujeme na dvě skupiny. „Pohodáři“ využívají kyvadlovou dopravu na Ovčárnu, ti zdatnější vyráží nahoru zpět po svých.  David Kořistka z BPR3  zvládá celou  trasu s převýšením …. metrů za neuvěřitelných 35 minut. Dobrý výkon. Z tělocviku to bude jednička.

V náplni environmentálního kurzu je také část věnovaná vybavení pro pobyt v přírodě. Dovídáme se tak, jak správně nabalit batoh, co do něj, jak se obléci, jaké boty použít, k čemu a jak používat dnes tak populární trekové hole.

Čtvrtek je dnem tradičního orientačního závodu. Počasí přeje, trasa je vytyčená a družstva vytvořená. V rámci spravedlivosti je každá skupina složena s chlapců i děvčat. Po seznámení s pravidly vyráží v časových rozestupech na trať postupně všichni závodníci. Je před nimi asi čtyřkilometrová trať, na níž je čekají úkoly z oblasti geografie, topografie, orientace v terénu a všechny žene čas. I přesto, že někteří místo čtyřech kilometrů uběhnou třeba i deset, jsou do večera všichni zpátky. Čeká je teplá sprcha, sauna i whirpool v hotelovém welness centru. Časy jsou postupně sečteny, úkoly vyhodnoceny a nejlepší jsou odměněni. Nejen výsledky závodu, ale i závěrečného krátkého testu znalostí jsou s body za aktivitu započítány do hodnocení kurzu. Pochvalu však zaslouží všichni.

Že vše klaplo na jedničku, dokazuje i páteční ráno s provazy deště. Ten nám však už vůbec nevadí. Po snídani, zhodnocení celého kurzu a sbalení věcí pro nás dopoledne přijíždí autobus a po nalodění se vydáváme spokojeni k domovu. Příští rok opět možná v Jeseníkách.

Mgr. Karel Machyl, SSOŠ Hranice